Lucka a Pato: Našli jsme se v útulku na Sicílii

O tom, že se budu každý den probouzet olíznutím obličeje a snídat kaši s chlupama, jsem snila už  dlouho… uvěřila jsem ale tomu, že pes se k mému nomádskému způsobu života nehodí a tak jsem  se posledních pár let starala o zvířectvo cizí a snila dál. Loni, po devíti letech sólo cestování, jsem  se konečně rozhodla si psího parťáka adoptovat. 

Vyrazila jsem jako dobrovolník na Sicílii

Co bych to byla za cestovatelku, kdybych si našla psa normálně v Čechách, že jo? A tak jsem v  prosinci 2019 koupila jednosměrnou letenku a odletěla hledat to své psí štěstí jako dobrovolník do  útulku na Sicílii. Nebyla za tím, ale jen touha po dobrodružství a další útěk ze zimy, vnímala jsem  to hlavně jako možnost, strávit s pejsky v útulku tolik času, kolik budu potřebovat, abych je pořádně poznala a vybrala si toho pravého. A ten útěk ze zimy byl jako bonus.  

Jako dobrovolník jsem každý den chodila od výběhu k výběhu, sbírala hovna, uklízela pelíšky,  měnila vodu, doplňovala granule, pejsky hladila, venčila a zjišťovala vzájemné sympatie.  

Pato měl jasno hned

To Patovi to bylo jasný hned, od prvního dne za mnou chodil jak ocásek a nikdy se nechtěl přestat  mazlit, to jen mě to trvalo měsíc než mi došlo, že mě těma svýma ušima očaroval 🙂 A nakonec i  většinu položek na seznamu splňuje!  

Pato je 4-letý kříženec kdovíčeho, kterého majitelé pohodili u popelnic jako několikatýdenní štěně a tak nepoznal nic než ten svůj jeden výběh a pár psích a lidských kámošů. Podle jeho prvotní reakce  na postroj a vodítko asi nikdy v životě nebyl na procházce, neznal auta, budovy a zpočátku se lekal  všech podezřelých povrchů, pohybů, zvuků i předmětů.  

5 měsíců jsme si na sebe zvykali

V útulku jsme spolu strávili ještě dalších pět měsíců, kdy si Pato postupně zvykal na mě, ale hlavně  na život „na svobodě“, podnikali jsme společné procházky, výlety autem do města a učili se  vzájemné důvěře a základní poslušnosti.

Šlo nám to spolu skvěle a tak zbývalo vyřešit jen poslední  „maličkost“ … jak ho, sakra, dostanu ze Sicílie do Čech? V letadle jsem ho trápit nechtěla,  spolujízda letos zrovna moc nefrčí, já řídit neumím a tak zbývala jediná možnost – vydat se na  2 000 km dlouhou cestu vlakem. Se psem, kterej vlak nikdy neviděl, nemá rád náhubek, v autě se  pokaždý poblije, bojí se cizích lidí a navíc má separačku.. to bude zábava! 

Byla jsem z cesty šíleně nervózní

Nakonec jsme strávili ještě další tři měsíce dobrovolničením a cestováním po Sicílii s kámoškou a  její zcestovalou fenkou, od které Pato okoukal, jak se chovat ve vlaku nebo třeba počkat před  obchodem. A v půlce srpna jsme se konečně vydali na cestu domů. Já šíleně nervózní, ale když mi  Pato první část cesty (12 hodin – auto, trajekt, 4 vlaky, auto), celou prospal, bylo mi jasný, že tohle  zvládneme!

Trasu jsem rozdělila na pět úseků, mezi kterými jsme si dávali týden až tři oddych na  farmách nebo u někoho doma, kde jsme si ubytování a jídlo odpracovali (musím to na něj  prásknout, ale Pato se dost flákal). A tak jsme strávili týden sbíráním lískových oříšků u Neapole, tři týdny na farmě u Perugie, deset dní v krásné horské vesničce Monzone a poslední týden se skvělou  italskou rodinou a nejrozmazlenějším labradorem Heliem, kousek od Malých Dolomit.  

Byla to blbost jezdit si pro psa do Itálie, jasně, bylo to zbytečně drahý a složitý, ale já jsem za Pata a to naše první dobrodružství neskutečně ráda!  

Lucie Dlauha a Pato

Pokud vás zajímají další detaily cesty, dobrovolničení nebo adopce, klidně Lucce napiště na facebooku Lucie Dlauha nebo instagramu @koupusevrybnice. 

Máte také svůj psí příběh?

Rádi si ho přečteme a zveřejníme! Ať se jedná o způsob vašeho seznámení, vaše společné zážitky, vtipné příhody či úspěchy (potažmo neúspěchy a smutky). Psí příběhy mají žít dál a právě proto vznikla tato rubrika. Je o vás a vašich psích příbězích. 🙂

Své příběhy nám posílejte vždy alespoň s jednou fotkou na info@psichologie.cz