Desenzitizace – Základní koncept (nejen) pozitivního tréninku

Pojem desenzitizace, do češtiny nejčastěji překládaný jako „znecitlivění“, není trenérům psů zcela neznámý. Nejčastěji jím myslíme snížení citlivosti zvířete na pro něj nepříjemné podněty, jako je například střelba, bouřka, vpich jehly při odběru krve nebo tlak kleštiček při stříhání drápků, nepříjemný terén, po kterém se pes pohybuje, případně lidé nebo ostatní psi, pokud z nich má náš pes strach.

V tomto kontextu je pojem desenzitizace dostatečně známý. Jednou z jeho aplikací je například ošetření se souhlasem. Zde se využívají další známé techniky, jako je kontrapodmiňování a signály START a STOP.

Desenzitizace samotná má však ještě jeden rozměr. O tom se mluví mnohem méně a přitom je dle mého názoru úplně stejně důležitý. Dokonce si myslím, že je ve skutečnosti možná i trochu důležitější.

Trénink pozitivním posilováním – kde je jeho slabina?

Vycházejme ze základního principu tréninku zvířat. Ten říká, že každé zvíře se snaží prostřednictvím svého chování získat to, co je pro něj v danou chvíli příjemné a vyhnout se tomu, co je pro něj nepříjemné. V pozitivním tréninku se snažíme pracovat v nejvyšší možné míře se získáváním (a případně odebíráním) příjemného. V nejmenší možné míře pak s přidáváním (a odebíráním) nepříjemného. Jenže dříve či později při naší cestě tréninkem narazíme na jeden problém.

Výhoda sterilního prostředí

Podněty, které jsou pro zvíře příjemné, mají totiž různou hodnotu. Ta se navíc neustále mění. Jestliže tedy chceme pracovat pomocí pozitivního tréninku, musíme mít k dispozici něco, co je pro trénované zvíře příjemné a co od nás může získat následkem svého chování. V této souvislosti často uvažujeme o pamlsku, společné hře, možnosti běžet za odhozeným míčkem nebo jiné formy odměn, jako je pochvala, pohlazení nebo jiné formy sociální odměny.

Tohle všechno bude při správném použití skvěle fungovat v případě, kdy pracujeme v prostředí, které máme pod kontrolou, a s minimem dalších podnětů. Tedy doma, na známé zahradě, případně na cvičáku nebo u trenéra na cvičebně.

Mnohem horší to ale bude v případě, že prostředí pod kontrolou nemáme. Vyskytují se v něm podněty, které mají pro psa větší hodnotu než to příjemné, co mu můžeme nabídnout my. Proto ostatně tak často slýcháváme větu „ale on to doma všechno umí“. Pokud to umí doma, je to skvělé.

Naučit psa povel nestačí…

Ale bohužel naučit psa nějaké chování doma tvoří zhruba 10 % tréninku. Ten zbytek je o tom přenést naučené do různých prostředí a situací. Představme si, co se změní, pokud se z domova přesuneme do nedalekého parku. Pamlsky v našem pamlskovníku nemají šanci oproti v trávě pohozenému párku v rohlíku, míček jenom těžko obstojí proti běžící veverce a sociální odměna od nás najednou stojí proti hypersociálnímu retrívrovi, který se zjevil opodál a vyzývá našeho psa ke hře.

Problém cizího prostředí

Takže milý pes si logicky může vybrat. Může nás poslechnout a vydělat si tím mnohem horší odměnu. Nebo zvolí jiné chování a tím se dostane k mnohem lepší odměně. Nemusíme být právě Edward Lee Thorndike, B.F. Skinner nebo věštkyně s křišťálovou koulí, abychom uhodli, jak se asi rozhodne.

Celá věc s sebou ale nese ještě jeden problém. I kdyby pro psa byla touha zavděčit se nám důležitější než všechny ty super lákavé věci z prostředí, jeho sebekontrola a rozhodování v danou chvíli mu zabere převážnou část mozkové kapacity. Takže už mu nezbyde kapacita na to, aby mohl splnit to, co po něm chceme.

Co s tím?

V pozici trenéra teď máme tři možnosti. První možnost je, že pokud nás pes neposlechne, tak mu celou situaci znepříjemníme tak moc, že tím „přebijeme“ hodnotu odměn z prostředí. To sice může vyřešit v danou chvíli náš problém, ale nese to s sebou celou řadu negativních vedlejších efektů. 

Jedním z nich je, že pokud budeme spoléhat pouze na tento způsob řešení, našeho psa postupně desenzitizujeme na nepříjemné podněty od nás. Kvůli tomu budeme muset na jejich intenzitě víc a víc přidávat. 

Druhá možnost je, že psa celý život nepustíme z vodítka nebo stopovačky a tím mu zamezíme odměnit se z prostředí. Nezbyde mu tedy nic jiného než nás poslechnout, pokud si chce aspoň něco „vydělat“.

No a třetí možnost je, že našeho psa na odměny z prostředí systematicky desenzitizujeme. A právě tomuto, nikdy nekončícímu, ale nesmírně důležitému procesu, věnujeme další díl.