LRS – nejcitlivější způsob, jak se vypořádat s chybou v tréninku

Jako téma dnešního dílu jsem si vybral techniku, která není ve světě tréninku psů využívána příliš často, přesto mi ale připadá jako nesmírně zajímavá a inspirativní. Zkratka LRS znamená „Least Reinforcing Scenario“, trenérka Katka Lerlová tento termín před lety přeložila do češtiny jako „varianta minimálního posílení“.

Než si ale vyložíme, jak samotná technika vypadá a jak se používá, podívejme se stručně na historii jejího vzniku. Ta se váže k 80. letům minulého století a k prostředí amerických akvárií, konkrétně SeaWorldu a práci s kosatkami přímo z vody.

Představte si, že váš pes je kosatka

V případě tréninku kosatek pochopitelně nepřichází v úvahu varianta, že když kosatka „udělá něco špatně“, tak ji za to potrestáte. S takovou úvahou by trenér příliš dlouho nepřežil a nikoho soudného by to nejspíš ani nenapadlo.

Většinu z nás asi napadne jako první postup „když kosatka udělá něco špatně, tak jí prostě neodměníme“. Jenže to by trenér dopadl velmi podobně jako v prvním případě. Situace, kdy zvíře očekává odměnu a ta nepřijde, způsobuje frustraci, kterou by si milá kosatka někde vybila. S největší pravděpodobností právě na trenérovi.

Vývoj LRS – když teorie nefunguje v praxi

Před lety jsem měl možnost strávit pár hodin s jedním z autorů LRS a bývalým kurátorem tréninku Seaworldu, Thadem Lacinakem. Samozřejmě přišla řeč i na to, jak samotná idea LRS vznikala.

A Thad mi k tomu tenkrát řekl něco, co mi dodnes nepřestalo vrtat hlavou: „Když tedy trest nepřicházel v úvahu a neodměnění také ne, napadlo nás tohle. Tak to prostě uděláme tak, že když kosatka provede chování správně, dáme jí dvě ryby, a když udělá chybu, tak jí dáme jenom jednu rybu. Jenže se to ukázalo jako úplná katastrofa. Ty kosatky to hrozně rychle začaly rozeznávat a když dostaly jenom rybu, začaly být agresivní úplně stejně, jako kdybychom jim nedali žádnou.“.

Přiznám se, že tento poznatek mě zarazil a dodnes mi nedává z pohledu vědy úplně logiku, nicméně šedá je teorie a zelený strom praxe. Prostě i když by to fungovat teoreticky mělo, v praxi to nefungovalo.

Jak vymysleli LRS?

Nakonec se jim ale podařilo objevit způsob, jak se s nežádoucím chováním vypořádat a zároveň zůstat naživu. A tak vzniklo LRS. Jak to tedy vymysleli? Pokud kosatka provede chování „špatně“, pokusíme se zajistit, aby se v prostředí co možná nejméně změnilo.

To znamená, že trenér zůstane 2–3 vteřiny v klidu a následně kosatku odmění. Buďto přímo rybou, nebo povelem pro jednoduché chování, které kosatka velmi dobře umí a nesmí se v něm splést. Toto úspěšné chování poté označí a odmění jej rybou nebo čímkoli jiným, co v danou chvíli kosatka považuje za odměnu.

A tento postup v praxi doopravdy fungoval, na rozdíl od popsaného „správné chování – dvě ryby, špatné chování – jedna ryba“. Četnost špatného chování se snižovala a trenéři zůstali naživu. Na první pohled jednoduchá procedura. Jenže ona je jednoduchá jenom na papíře, její provedení už tak snadné není.

Jak (ne)používat LRS

Přirozená reakce na chybu je, že trenér v danou chvíli znehybní, případně dá řečí těla najevo, že se něco nepovedlo. A pak už se v prostředí něco změní. Něco, co kosatka velmi dobře vnímá a co se snadno může stát spouštěčem frustrace a následné agresivity vůči trenérovi.

Pointa je v tom, že trenér opravdu musí zůstat v klidu a ta změna v prostředí musí být nejmenší možná. Už vůbec by v ní neměl být žádný „emoční vzkaz“.

Ken Ramirez správné provedení LRS vysvětluje jako: „Pokud jste se v době, kdy zvíře udělalo chybu, drbali na hlavě, drbejte se na hlavě celé ty 3 vteřiny dál, dokud ho neodměníte nebo mu nedáte povel pro další chování“. Prostě ta reakce trenéra musí být co nejvíce neutrální a přitom klidná. I lehké „ztuhnutí v postoji“ už zvířeti předává zcela jinou informaci než tu, kterou mu má předat LRS. Tedy že je v pořádku udělat chybu.

Využití při tréninku psů

Proč se LRS nevyužívá v tréninku psů příliš často je nejspíš celkem zjevné. Zaprvé jeho správné provedení není zcela jednoduché. A zadruhé jej lze použít pouze v případě, že zvíře u vás i nadále hledá informaci, jak se dostat k odměně. Což samozřejmě není případ, pokud vás pes neposlechne na přivolání od běžící srny, kusu jídla na zemi nebo ze hry s jiným psem. Přesto všechno ale LRS smysl v tréninku psů má. Sám jej využívám nejčastěji v následujících situacích: 

1. Pokud pracuji s agresí psů vůči lidem, nejčastěji v kombinaci s bariérou nebo jinými bezpečnostními opatřeními.
2. Pokud se věnuji concept trainingu, kdy je pes pod velkou mentální zátěží, ve které snadno propadá frustraci a já tuto frustraci potřebuji snížit na nejnižší možnou míru.
3. Pokud pracuji se psem, který má špatnou zkušenost s lidmi a velkou historii trestů.
4. Pokud pracuji se psem typu „border kolie z pracovní linie“, u které by i jemný pohled ve stylu „hele, ale umíš to i líp, to jsi trochu popletla“ způsobil, že se „rozsype“.

Ve všech uvedených případech samozřejmě platí, že se snažím pracovat tak, aby byl prostor pro chyby co nejmenší a já jsem LRS musel použít co možná nejméně.  Z mé zkušenosti je ale v těchto případech správné využití LRS nejen efektivní, ale i bezpečné a citlivé.