Nedávno nám skončil psí suchý únor, skvělá výzva mé neméně skvělé kolegyně trenérky Radechy Spudilové. V psí verzi suchý únor znamená měsíc bez mozek-vymývajícího a bezhlavého házení. Nyní už není zakázané našim pejskům míček hodit. To mne vede k zamyšlení, jestli bychom to měli, nebo neměli dělat. Případně zda se při házení míčku řídit jistými pravidly.

Proč je házení míčků špatně?

Radešina výzva se „v jistých kynologických kruzích“ setkala s lehkým nepochopením. Takže bych vás rád nejdřív seznámil s tím, jak si ji vykládám já. Co mě vede k úvaze, že jde o výzvu smysluplnou?

Pokud by takovou výzvu napadlo vyhlásit mne, asi bych vycházel z následující úvahy a 3 argumentů:

Míček jako televize

Zaprvé vyvézt psa odpoledne za město a tam mu hodinu v kuse házet míček z házedla, aby se pejsek proběhl a unavil, není úplně kreativně strávený čas se psem. V této souvislosti mě napadá paralela s dětmi. Je to trochu podobné, jako když rodiče posadí dítě před počítač nebo televizi. Díky tomu si nemusí lámat hlavu s tím, jak mu ten čas vyplnit a zařídit, aby měli klid.

Běhání za míčkem škodí zdraví

Zadruhé – a to už může být větší problém – soustavné vyrážení tryskem k míčku a následné prudké brždění představují velkou zátěž pro klouby a pohybový aparát. Kromě jistého rizika zranění tím riskujeme u našeho psa z dlouhodobého hlediska zdravotní potíže, pokud to s házením přeháníme.

Míček jako vymývač mozku

A konečně zatřetí – což považuji za problém zdaleka největší – neuvážené házení míčků bez dodržení alespoň základních pravidel s sebou může nést značné problémy v rovině stresu, reaktivity a (ne)schopnosti sebekontroly psa. Místo toho, abychom zapadali do problematiky stresových hormonů a obsesivně-kompulzivního chování, se na věc podíváme zcela intuitivně.

Pokud psovi hodíme míček a necháme ho za ním okamžitě naplno běžet, pes se tím samozřejmě učí reagovat na rychle se pohybující objekty. To ale zpravidla není to, co bychom úplně ocenili jak v běžném soužití se psem, tak při jeho pracovním využití.

Proč házení míčků sabotuje trénink

Myslím, že málokdo vyloženě touží po tom, aby jeho pes vyletěl za každým holubem, cyklistou, běžcem, případně jiným rychle běžícím psem. Což je ale bohužel přesně to, co ho tímto způsobem, většinou nejspíš nevědomě, učíme. O tom, do jak velkých problémů se dostaneme, rozhoduje celá řada faktorů. Významnou roli zde bude jistě hrát genetická výbava našeho pejska.

Například moje labradorka pochází z linie, která je posledních více než 100 let striktně šlechtěná na výkon. V jejím případě to znamená přinášení drobné zvěře na honu. Musí být ochotná přinést spadlý kus na velkou vzdálenost a vydržet jej velmi dlouho hledat v nepříjemném a nepřehledném terénu. Její motivace pronásledovat rychle letící objekty je tak velmi vysoká. Ostatně výcvik pracovních retrívrů se z velké části skládá právě z nácviku klidů. Tzn. naučení, že pro aport se běží až na povel psovoda.

Pokud budete psovi s podobnou genetickou výbavou házet míčky a necháte ho pro ně hned běhat, během krátké doby bude pes nejen nepoužitelný pro svoje původní využití, ale i pro běžné soužití. 

Znamená to, že aport neházím? 

Samozřejmě, že neznamená – protože to bych svou labradorku nemohl pro tento účel práce cvičit. Proto ani nedodržuji suchý únor. Měl bych tak únor bez tréninků a bez možnosti dopřát mému psovi způsob vyžití, ke kterému jeho plemeno po celé generace šlechtili. Místo toho ale dodržuji několik pravidel.

Pravidla pro házení aportu

1. Hned od štěněte jsem svou fenku učil, že když někde spadne aport, tak se pro něj neběží. Místo toho se otočíme a spolu od něj odejdeme.
2. Stejně tak jsem ji učil, že když spadne aport, má mi zůstat u nohy a počkat na povel, než pro něj bude moct běžet.
3. Pokud chceme zamezit prudkému brždění na konci, můžeme aport hodit do vysoké trávy nebo do křoví. Díky tomu pes poté, co k místu aportu doběhne, bude muset aport dohledat nosem. To má ještě jeden benefit. Pes se při práci nosem přirozeně zklidní a zároveň využívá větší část mozkové kapacity než při pronásledování letících objektů.
4. Stejně tak byste měli pejska učit, že ne pro každý aport, který spadne, musí nutně běžet. Poměr spadlých aportů vs. aportů, pro které psa pošleme, se podle různých trenérských přístupů liší. Některá doporučení říkají, že 80 % aportů bychom si měli sebrat sami a pouze pro 20 % psa poslat.

Věřím, že nácvik klidu je užitečnou dovedností úplně každého psa, se kterým potřebujeme žít v prostředí lidské civilizace. Do jisté míry se blíží cvičení odložené reakce tak, jak jej popisuji v prvním díle mého seriálu. Ten si můžete přečíst tady.

Aportujte s rozumem

Cílem tohoto článku bylo ukázat, že stačí udělat pouze několik změn a trochu víc zapojit lidskou i psí hlavu. Házení míčků může být nejen nezávadné, ale můžeme jeho prostřednictvím učit dovednosti, které využijeme v každodenním soužití se psem.

A protože žádné pravidlo neplatí dogmaticky, i já někdy na konci tréninku hodím mé fence pro uvolnění aport a nechám ji pro něj rovnou běžet, případně jej použiji jako odměnu vysoké hodnoty při tréninku jiných chování. Můžete to udělat taky. Tady ale platí „všeho s mírou“ ještě více než obvykle a většina psů mnohem víc ocení například přetahování s vámi o hračku.