Trénink není luxus. Je úplně stejně důležitý jako veterinární péče, správná výživa nebo dostatek pohybu. Pokud jste pejskař, nejspíš to pro vás není žádná novinka. Já bych se v tomto díle ale chtěl věnovat tématu, které je sice mnohem méně populární, ale za mě velmi důležité – a sice, jakou roli má trénink při práci s problémy, jako je agresivita a strach ze psů. O co se tedy jedná?

Jak pracovat se strachem nebo agresí

V pozitivním tréninku při práce s chováním, jako je agresivita nebo strach, nejčastěji používáme dva principy. Prvním z nich je minimalizace kontaktu se spouštěči mimo kontrolované prostředí. Druhý princip je vystavení zvířete spouštěči v takovém míře, kdy spouštěč sice zaznamená, ale ještě na něj nereaguje nežádoucím způsobem a tuto intenzitu s tím, jak se zvíře zlepšuje, postupně zvyšujeme. Oba tyto principy si detailněji popíšeme v některém z dalších článků. Teď je pro nás důležité, že tady často s tréninkovými postupy končíme. Ve skutečnosti ale můžeme dělat ještě víc a tím naši práci se strachem nebo agresí značně zefektivnit.

Co dělat, když má můj pes problém

Podívejme se na následující příklad. Máte psa, kterého před nějakou dobou ošklivě napadl velký černý pes. To způsobí, že pokud váš pes potká jiného velkého černého psa, začne na něj vyjíždět a snaží se na něj zaútočit.

V první řadě tedy uděláme to, že se snažíme zamezit kontaktu s velkými černými psy a pokud velkého černého psa na procházce potkáme, ze situace odejdeme ještě předtím, než dojde k reakci.

V druhé fázi si najdeme figuranta – velkého černého psa, se kterým jej v kontrolovaném prostředí a podle přesně navrženého postupu seznámíme, nejlépe ve spolupráci se zkušeným trenérem. Po několika trénincích dospějete do fáze, kdy můžete kolem tohoto velkého černého psa v klidu projít a váš pes s tím nemá problém. Následně takových psů najdete ještě několik, aby si váš pes měl příležitost situaci zobecnit a problém se tím nejspíš podaří vyřešit. 

Co když nemám čas na trenéra?

Problém je nicméně v tom, že takový trénink v kontrolovaném prostředí, navíc s trenérem, je něco, co se vám podaří zrealizovat maximálně několikrát týdně, takže příležitosti k tréninku jsou omezené a než se dostaví úspěch, bude to nějakou dobu trvat. Přitom ale můžete v klidu domova, bez nutnosti práce s figurantem a v kontrolovaném prostředí pracovat na něčem, co vám při řešení vašeho problému velmi pomůže, byť to s ním na první pohled nesouvisí.

Představte si, že vašeho psa naučíte následující chování – na levé straně od něj se nachází trojice předmětů – tyčka s balonkem na konci, do které na povel „target“ umí ťuknout nosem, matrace, na kterou si umí na povel „místo“ lehnout“ a činka, kterou umí na povel „aport“ přinést. Přesně ta samá sada předmětů – tedy tyčka, matrace a činka, se nachází i na jeho pravé straně.

Cílem je, aby Váš pes na povel „levá – target“ šel a ťuknul do tyčky na levé straně, na povel „pravá – aport“ přinesl činku na pravé straně a „levá – místo“  šel na matraci na levé straně a lehnul si. Jinými slovy – váš pes musí umět zaznamenat informaci, na kterou stranu půjde, ale s vykonáním povelu počkat až na další informaci – co vlastně bude dělat.

V ideálním případě se vám tento koncept povede dotáhnout k dokonalosti tak, že povely jako „levá-target“, „pravá-místo“ apod. dáváte z vedlejší místnosti, kdy na vás váš pes nevidí, a vy si jste jisti, že opravdu rozumí významu jednotlivých slov a neřídí se tedy řečí vašeho těla, kterou byste mu mohli nevědomky napovídat.

Jak to s tím souvisí?

„To je sice pěkné, ale proč bych měl něco takového mého psa učit, já potřebuju vyřešit to, že mi vyjíždí na velké černé psy!“ No, protože tím vašeho psa učíte přesně to, co potřebujete aby zvládnul při kontaktu s velkým černým psem venku. Tohle cvičení je totiž o tom, že váš pes zaznamená podnět (váš hlas), danou informaci (na kterou stranu půjde) musí zpracovat, ale stále musí v klidu čekat na další instrukce, dokud nebude vědět, co má dělat (povel pro chování, např. aport).

Nejen, že je to velmi odlišný princip od toho, jak psy trénujeme „standardně“ – tzn. slyšíš „sedni“ – dej zadek na zem, slyšíš „ke mně“ – všeho nech a přijď, ale zároveň se tím učí odložit bezprostřední reakci na podnět a udržet se ve stavu, kdy je ještě schopen nad situací přemýšlet a nejednat hned tak, „jak mu velí příroda“. Podobnými cvičeními, kterých existuje celá řada, vytváříme našemu psovi „mentální prostor“, který mu umožňuje z nepříjemné situace například odejít místo toho, aby rovnou přešel do útoku. 

Na závěr

O užitečnosti pokročilého tréninku v oblasti, který s problémem nesouvisí, publikoval již před lety Ken Ramirez v tomto článku https://www.clickertraining.com/the-power-of-ongoing-learning. Protože se strachem a agresivitou ve své praxi pracuji zcela nejčastěji, ze své zkušenosti můžu jeho závěry potvrdit. Proto jsem považoval za důležité vás s tímto konceptem seznámit a možná vám tím poskytnout další nástroj, jak pomoci vašemu psovi, pokud se s problémy, jako je agresivita nebo strach, momentálně potýká. 

Pomohl vám dnešní článek? Budeme moc rádi za sdílení na sociálních sítích! Autorovi dělá vždycky radost, když jeho slova pomáhají tam, kde je to potřeba.