Stacionární target stick – co to je a k čemu se hodí?

Ať už při tréninku mého vlastního psa (resp. fenky) nebo při práci s klienty využívám celou řadu pomůcek. Od těch základních, jako je klikr nebo bedýnka sloužící jako target pro přední nebo zadní packy, až po méně obvyklé, jako jsou různé masky a převleky, nebo autíčko na dálkové ovládání. Ale ještě jsem se zde podrobně nezmínil o jedné z mých nejoblíbenějších pomůcek – stacionárním targetu. 

Co je stacionární target?

Je to velmi jednoduché. Může jít o jakýkoliv předmět, který jsem schopen umístit do prostoru a pejskovi bude příjemné dotknout se ho nosem, stejně jako když dělá nose touch na otevřenou dlaň. 

Co použít jako stacionární target?

Já používám hotový výrobek. Jedná se v podstatě o teleskopickou tyčku s červenou “bambulí” na jejím konci a základnu. Když se tyčka do základny vloží, tak zůstane stát a základna se po ťuknutí nosem srovná zpátky do původní pozice.

Používám jej hlavně kvůli tomu, že se mi dobře přenáší do terénu. Zároveň díky nastavitelné výšce jej můžu přizpůsobit výšce psa, se kterým zrovna trénuji. Někteří mí klienti si jej pořídili také, ale spousta z nich si prostě něco podobného vyrobila. Další možností je využít předmět, jako je např. naběračka, vařečka nebo klasický target stick, který zasunete třeba do gauče mezi matrace. Pes tak má prostě někde v prostoru tréninkové místnosti předmět, do kterého na povel umí ťuknout. 

Jak funguje stacionární target

Celá pointa použití statického targetu je, že chování “ťuknout do bambulky” je neskutečně jednoduché. Je to vlastně asi nejjednodušší chování, které můžu použít, a pes se pro jeho splnění musí pohybovat v prostoru. Proto je velmi snadné kolem něj budovat další “abstrakci” a přidávat rušivé vlivy. S tím, že pořád jde o jedno a totéž jednoduché chování. To ale postupně ztěžujeme tím, že přidáváme další a další kritéria.

Stacionární target vs nose touch

Představte si, že na úvod váš pes umí do takové tyčky ťuknout, když ji někde uvidí. To je vlastně to samé jako nose touch, jenom s jedním podstatným rozdílem. U nose touche nebo target sticku, pokud jej držíme v ruce, je obvykle povelem pro chování samotné gesto. Na scéně se objeví otevřená dlaň nebo target stick. U stacionárního target sticku ale můžeme velmi brzy učit, že odměna za ťuknutí přichází jenom po slovním povelu a jindy ne. 

Tím vlastně budujeme kontrolu signálem, stejně u jakéhokoli jiného chování, např. když pejska učíme co znamená sedni, lehni nebo aport. A právě u aportu se na chvíli zastavím. 

Co se na stacionární target nehodí?

Možná si teď říkáte: „Pokud můj pes umí podávat třeba aportovací činku, dummy nebo jakýkoli jiný předmět, můžu jej použít místo statického targetu.“. Tedy pokud jej položíte do nějakého místa v prostoru a stavíte okolo něj nejrůznější rušivky. To je sice pravda, ale v praxi to bohužel funguje o dost hůře. 

Aport je totiž poměrně složité cvičení. Jedná se o řetězec několika chování a v každém dílčím chování se mi může něco pokazit. Tím, jak přidávám rušivky, musím celou dobu řešit, jestli odměním chování, které se úplně nepovedlo a tím si aport můžu do budoucna pokazit. Nebo naopak budu odměňovat jenom perfektní provedení. Pak se mi může stát to, že můj pes zvládne všechny ty rušivky a abstrakci, kterou jsem na to cvičení nabalil. A já ho neodměním kvůli tomu, že vlivem těch rušivek pokazil nějakou část aportu, kterou má jinak skvěle upevněnou. Tím se mi celý trénink rozpadne.

Příklad z praxe – aport místo targetu

Rovnou uvedu jednoduchý příklad. Můj pes umí na slovní povel (bez gesta) ťuknout do targetu. Já se rozhodnu, že v nějaké vzdálenosti od targetu položím pamlsek. Pejska si odložím třeba do sedu a na povel “target” chci, aby si pamlsku nevšimnul a splnil povel. Pokud se pejskovi podaří dojít k targetu a ťuknout do něj a zároveň ignorovat pamlsek, je to perfektní. Klik, odměna a jdeme to co nejrychleji zopakovat. Cvičení má krásné flow a pejsek se učí pracovat v přítomnosti rušivky v podobě pamlsku. 

Pokud bych ale použil místo targetu aport, stane se mi to, že pejsek sice ignoruje pamlsek a doběhne rovnou k aportu (o to mi teď jde primárně), ale třeba vezme aport špatně, překousne, nebo jej cestou zpátky pustí. No a co s tím teď? Odměnit pokažený aport, když to nejdůležitější se povedlo? Nebo nechat psa bez odměny i když splnil to, co jsem ho chtěl učit primárně?

Další nevýhody

Navíc bude celý proces učení mnohem pomalejší. Odměna totiž nepřijde ve chvíli, kdy pes minul pamlsek a doběhnul k čince, ale až po návratu a po předávce. Což jsou chování, která zrovna teď nutně trénovat nechci.

A samozřejmě čím víc cvičení ztěžuji – zvyšuji vzdálenost, používám hodnotnější rušivky, případně používám další abstrakci – třeba tím, že target umístím psovi za záda a on jej ve chvíli, kdy mu dávám povel, má mimo zorné pole, takže pracuje jenom s “mentální reprezentací” targetu, zvyšuje se mi i pravděpodobnost, že by pejsek s aportem udělal chybu, protože mu zbývá méně “mentální kapacity” na správné provedení aportu.

Tohle je tedy základní princip práce se stacionárním targetem a v dalším díle se podíváme na některé z mých nejoblíbenějších scénářů, jak můžeme toto jednoduché chování (jdi a ťukni do targetu) zkomplikovat. Což nám pomůže k tomu, aby náš pejsek byl schopen spolupracovat v jakémkoli prostředí se silnými rušivkami.