Desenzitizace a odměny z prostředí

V minulém díle jsme zmínili problematiku desenzitizace v obecné rovině. Mluvili jsme o tom, že nejčastěji se v praxi desenzitizační techniky využívají ve spojitosti s přivykáním na nepříjemné podněty. Tato mince má ovšem ještě druhou stranu, o které se mluví mnohem méně. Přitom je úplně stejně zajímavá a důležitá.

Pozitivka a odměny

Možná jste někdy v minulosti zaslechli poučku: „Pozitivní trénink funguje pouze do té doby, dokud mají odměny od trenéra vyšší hodnotu než odměny z prostředí“. Tato poučka je z povahy věci samozřejmě pravdivá. Pokud byste si ji chtěli ověřit, můžete provést následující experiment. 

Pokus se špekáčkem

Potřebujete k němu pouze několik běžně dostupných pomůcek:

• psa motivovaného na jídlo, 
• granule, které běžně dostává v krmné dávce, nebo jiné běžné pamlsky
• a k tomu  jeden špekáček.

Vezměte pokusného psa do prostředí, které dobře zná a nic ho zde zásadně neruší. Třeba do bytu nebo na zahradu. Zde se svým pejskem udělejte pár jednoduchých cviků, které hodně dobře umí (přivolání, sedni, lehni, pac, cokoli).

Poté experiment zopakujte s jedinou změnou – při cvičení na zem položte špekáček. A teď si porovnejte, jak se vašemu psovi dařilo v době, kdy byl špekáček na scéně, oproti tomu, kdy tam nebyl. Přitom se zaměřte především na dva ukazatele:

• První z nich je přesnost a rychlost, s jakou se vašemu psovi dařilo plnit zadané úkoly.
• Druhým je, jak moc se na vás pes v průběhu cvičení soustředil a jak moc nervozity a diskomfortu při cvičení projevoval. Tím myslím třeba kňučení, štěkání, přešlapávání, změna pozice mezi cviky, různé konejšivé signály jako je olizování, odvracení hlavy apod.

Celý pokus samozřejmě neprovádějte příliš dlouho a neuvádějte při něm psa do vyššího diskomfortu než je nutné. Účelem pokusu není psa týrat.

Výsledek pokusu a co si z něho vzít

Pravděpodobně jste mezi scénářem se špekáčkem a scénářem bez špekáčku zaznamenali významný rozdíl. Možná se vám dokonce stalo, že první, co váš pes udělal, bylo, že navzdory vaším povelům (a granulím ve vašem pamlskovníku) prostě šel a špekáček slupnul. To je přesně to, co říká poučka „pozitivní trénink nefunguje, pokud mají odměny z prostředí větší hodnotu než odměny přicházející od trenéra“.

V této fázi by se tedy mohlo zdát, že máme jedinou možnost. Prostě psovi pokus o sežrání toho špekáčku znepříjemníme tak, že nad tím nebude vůbec přemýšlet. To je přístup, který se v praxi používá až na posledních pár desetiletí po celou historii domestikace psů jako živočišného druhu. Tento postup samozřejmě funguje, u psů dokonce funguje lépe než u většiny jiných živočišných druhů.

Nicméně, je tohle doopravdy jediný způsob, jak dosáhnout toho, aby nás pes poslechl i v případě, že se v prostředí nachází něco extra lákavého? A je tohle doopravdy moment, kdy pozitivní trénink naráží na svůj limit?

Naštěstí odpověď na obě tyto otázky zní „ne“. Je tomu tak právě proto, že můžeme využít techniky desenzitizace.

Desenzitizace v praxi

My musíme zařídit, že špekáček se stane běžnou součástí tréninkových lekcí. Zvykneme tak našeho psa na to, že spolupracovat s námi v přítomnosti špekáčku je zcela běžné. A jak by takový postup mohl vypadat?

Jak naučit psa si něčeho nevšímat

Úplný začátek by mohla být některá z variací na hru „it´s yer choice“ od Susan Garrett. Následně bychom mohli udělat to, že jako rušivý podnět z prostředí použijeme jednu granuli. Tu ještě schováme do krabičky, aby se náš pes nemohl v průběhu cvičení odměnit tím, že odejde a granuli slupne. Jako odměnu za správně provedené chování použijeme pamlsky mnohem vyšší hodnoty než jsou granule.

Krabičku umístíme na druhý konec místnosti, protože čím dál bude, tím menší hodnotu pro psa v danou chvíli bude mít. Celý proces je samozřejmě shaping jako každý jiný. To znamená, že po čím menších krocích budeme postupovat, tím menší necháváme prostor pro chyby a ve výsledku budeme v tréninku tím rychleji postupovat.

Postupně můžeme kritéria zvyšovat. To znamená přesouvat krabičku s granulí blíže a blíže k místu, kde se psem cvičíme. Nebo krabičku odstranit a použít jako rušivý podnět samotnou granuli bez krabičky. Následně místo granule použijeme potravu vyšší hodnoty, kterou opět umístíme do krabičky. Postupně se dopracujeme k tomu, že náš pes bude umět spolupracovat i na „špekáčkovém poli“. Pak „špekáčkové pole“ postupně přesuneme do různých prostředí.

Funguje desenzitizace jen na jídlo?

Takových podnětů, na které bychom mohli našeho psa desenzitizovat, je samozřejmě celá řada. Například rychle se pohybující objekty, pach zvěře nebo ostatní psi. Celý proces pochopitelně nějakou dobu trvá a vyžaduje nemalou míru plánování, schopnosti rozkládat kritéria a celkově znalost problematiky učení psů. Přesto má ale celou řadu výhod oproti klasickému „tak mu to prostě znepříjemníme a on pochopí, že když neposlechne, bude zle“.  Ostatně není náhodou, že tento princip desenzitizace využívá Ken Ramirez při tréninku služebních psů.

Ale nejlepší na celém principu je, že oproti zažité představě nefunguje na principu „všechno nebo nic“. To znamená, že i pokud nechcete postupovat po velmi malých krocích od začátku do konce, strávit desenzitizací na všechny možné odměny z prostředí příliš velké množství času nebo nemáte ambice celou problematiku ovládnout k dokonalosti, „uživatelsky příjemnější“ podoba desenzitizace pro vás stále znamená přínos. 

Protože čím více máte psa desenzitizovaného, tímméně trestů a korekcí potom v tréninku musíte použít a tím pádem vám budou v případě, že po nich sáhnete, fungovat lépe. A zároveň – čím méně jich použijete, tím spíše se vyhnete jejich nežádoucím efektům.

Pro mě je desenzitizace a zejména desenzitizace na odměny z prostředí fascinující téma, které v sobě nese spoustu prostoru pro kreativitu a zábavu. V příštím díle bych vám rád představil několik mých oblíbených praktických postupů na dané téma a doufám, že vás některé z nich inspirují a jejich použití vám přinese nejen úspěch v dosažení vašich tréninkových cílů, ale i spoustu zábavy, jako ji přinesly mně.