Co mě naučila práce s primáty pro trénink psů?

Po deset let jsem pracoval v pražské zoo jako tzv. trenér zvířat. Za tu dobu jsem měl úžasnou možnost aplikovat trénink pozitivním posilováním na nejrůznější druhy, včetně primátů. Pozor, primát není to samé, co opice. Pro naše základní rozlišení pojďme primáty rozlišit.

• poloopice (například lemuři),
• opice (například makakové, kočkodani, malpy atd.)
• a lidoopi (tedy naši nejbližší příbuzní jako třeba gorila, orangutan a šimpanz).

Práce s nimi je v mnoha směrech odlišná, i když ostré hranice tu nejsou. Každý z těch, se kterými jsem pracoval anebo u nich pomáhal jako konzultant, mi ale dal do trenérského života úžasné ponaučení, které se prolíná do mojí praxe se psy.

Jak parta lemurů stvořila metodiku práce se skupinou

Lemuři kata byli mezi prvními druhy, se kterými jsem jako čerstvě jmenovaný trenér zvířat pracoval. Už od roku 2007 totiž vznikalo vystoupení pro veřejnost se samčí skupinou lemurů kata, založené na jejich přirozených schopnostech. V prvním roce mi s projektem pomáhali přímo kolegové z americké firmy Natural Encounters INC. Naučili mne vnímat hierarchii ve skupině a pracovat s ní.

Proč je hierarchie důležitá

Pokud trénujete naráz za odměny větší počet takových lemurů (a my jich tam měli 11), musíte znát jejich vztahy a hierarchii. Vědět, kdo je tam tzv. dominátor (tedy jedinec, který zvítězí ve většině konfliktů a zabírá si pro sebe většinu zdrojů) a kdo je vůdce (tedy přirozená autorita, kterou ostatní dobrovolně následují). 

Aby se vás skupina co nejrychleji přestala bát, je dobré domluvit se co nejdřív s vůdcem. Když se vás nebude bát on, nebude se bát ani zbytek party. Pokud ale chcete omezit bitky o jídlo při tréninku, musíte znát dominátora i pořadí za ním. A podle toho rozdělovat úkoly i odměny. 

Ve chvíli, kdy celá skupina chápe trénink jako výjimečnou příležitost vydělat si něco navíc, tedy vlastně jako „snadný a dobrý kšeft“, začíná si konkurovat. A pokud nedáte dominátorovi kšeft, který mu podle „vnitřního firemního řádu lemuřího podniku“ náleží, dojde ke rvačce.

Co jsem se naučil v lemuří tlupě

Naučil jsem se tehdy to, že vůdce a dominátor jsou dvě různé role. (I když někdy to stejné zvíře… ale ne vždy.) A také to, že hierarchie nejen existuje, ale jako trenér ji nedokážu změnit. Pokud ji ale poznám a budu ji respektovat, dokážu navenek otupit její projevy a omezit konflikty. Až natolik, že si vnější pozorovatel žádné hierarchie ani nevšimne. A tuhle vědomost jsem pak v určité modifikaci přenesl i do pejskařiny. 

Je pravda, že psi nejsou lemuři. Struktura jejich skupiny je jiná a hlavně člověk je do značné míry její součástí. Ale pokud jako majitel více psů budu svou skupinu řídit se stejným respektem k jejímu uspořádání, jako mě to naučili lemuři, je to rozhodně přínos. V mojí praxi to také vyřešilo řadu problémů v soužití více psů v jedné domácnosti.

Makakové a „přiměřená motivace“

Ve svých začátcích jsem slýchal řadu názorů na mou práci, při kterých se mi obrazně „otevírala kudla v kapse“. Jedním z takových názorů byl tento: „Nojo, to je ten trénink za žrádlo, kdy ty jim jindy nedáš nažrat a oni pak z hladu skočí i salto, jinak by pošli. To bych uměl taky, jseš tyran hladem.“ 

Já právě v té době připravoval komentované setkání s ukázkou tréninku ve společném výběhu paovcí a makaků. Pokud měl někdo takový názor, odpovídal jsem mu: „Víš co, tak můžeš zkusit vyhladovět tyhle makaky a pak mezi ně vlezeš s kapsou plnou odměn. Schválně, kdo z vás vyskočí výš a v jakém stavu se odtamtud dostaneš.“ Pokud jste někdy cestovali do zemí, kde se zblízka potkáte s makaky (stačí Gibraltar), pak asi víte, v jak agresivní zvířata se umějí proměnit, pokud mají šanci vás o něco okrást. 

A teď si představte, že by měli opravdu hlad a vy máte něco, co oni chtějí. To by nebyl trénink, to by byl boj s loupežníky. A ten boj by měl dva možné výsledky. První je, že o odměny přijdete a příště vás oberou znovu. Nebo si je násilím ubráníte a v tom případě se vás budou makakové bát a příště žádný trénink nenastane. Obojí je špatně. Jak to tedy zařídit, aby vše fungovalo?

Jak nejlépe trénovat makaky

V první řadě nesmíte být jediným zdrojem potravy v prostoru. A už vůbec se nesmějí zvířata bát, že při chybě v tréninku přijdou o jídlo a budou mít hlad. Obklopen makaky v přímém kontaktu musíte být zajímavá nabídka, to ano, ale nic, co by nedokázali oželet. Někdy jste dokonce rádi, že se seberou a s nezájmem odejdou, místo aby vás okradli. 

Tou druhou důležitou záležitostí je odměňovat základní (nulovou) pozici, tzv. default behavior, které tolik popisuji ve svým knížkách. Pokud to děláte, snižujete nervozitu, zvyšujete úspěšnost a tím pádem zmenšujte frustraci. A podle toho, kde které zvíře zůstává v základní pozici, můžete i zohlednit jejich postavení ve skupině stejně jako u výše zmíněných lemurů.

Kontrast se světem pejskařů

V kontrastu k takovému tréninku „přirozených loupežníků“ mne při přechodu mezi pejskaře překvapilo, kolik psů dovolí lidem vyhrocovat motivaci na potravu až do extrému absolutní závislosti na tréninku a hrozbě toho, že při chybě se dnes prostě nenažerou.

Ano, souhlasím s tím, že přežraný pes také nemá obvykle motivaci cvičit za potravu a navíc mu přežranost škodí. Ale pokud se to přežene a motivace se zaměňuje za frustraci z nedostatku, tak logicky přicházejí všechny vedlejší efekty, za které by vás parta makaků regulérně zranila. Že to tolik psů neudělá, neznamená, že nic necítí. Právě proto, že makakové jsou takoví „upřímní loupežníci“, naučil jsem se v tréninku pracovat s přiměřenou motivací a někdy i více náhradními zdroji, abych předešel frustraci.

Šachové partie a obchodní nabídky lidoopů

Trénink lidoopů je záležitost v mnoha směrech poučná, ale také občas pěkně o nervy. Jednu obrovskou výhodu nesporně mají. Lze je „ukecat“, ledacos umějí po člověku napodobit a rozumějí víc, než bývá zvykem u jiných zvířat. Všechny tyhle výhody ale mohou být vyváženy určitou mazaností a v některých případech přímo čekáním na to, jak chovateli uškodit anebo ho přímo vydírat. 

Znám třeba příklad jednoho orangutana, který v nestřeženou chvíli kradl chovatelům skrz kontaktní mříž obsah jejich kapes a vracel ho jen za úplatu. Ale pozor, pokud ukradl třeba propisku, rozebral ji na malé kousky a nechal si zaplatit kuličkou hrozna za každý kousek zvlášť. A když už si chovatel myslel, že má vše zpátky, zjistil, že orangutan mezi tím vše, co vrátil, druhou rukou nenápadně zase ukradl a vydírání začalo od začátku. Jiný orangutan v jiné zoo měl zase ve zvyku sbírat velké kameny ve výběhu a hrozit chovatelům, že je použije proti sklům výběhu, pokud mu kámen nepřijdou vyměnit za odměnu. 

Zkrátka, jsou to úžasná zvířata, u kterých máte pocit, že prostě komunikujete s člověkem který jen neumí mluvit. A jakmile ho naučíte „vyměnit něco za odměnu“, dokážou vám vytvořit obchodní nabídku, která se neodmítá, a trénovat oni vás. A co jsem se u nich naučil krom toho, jak se nenechat chytit do „cyklu vynucování si tréninku“?

Co vám u psů prochází, ale u lidoopů ne?

Kdysi dávno mne jeden orangutan naučil vnímat, že pokud se s plnou dlaní odměn přiblížíte k tlamě zvířete, necháte ho vzít si jen trochu a zbytek si vezmete zpět, tak to může být negativní trest hodný pomsty. V mém případě mne ten orangutan strašně zflusal do obličeje. A také mne to donutilo zamyslet se, kolikrát jsem podobnou praxi „vzít si zpět víc, než jsem dal“ viděl u psů. Jenže pes kvůli tomu obvykle neútočí. Jen u něj může růst frustrace a chyby, aniž by člověku došlo, že chyba je u něj. 

Zkrátka, primáti mne naučili myslet, předvídat, vnímat jejich očima a zároveň si nemyslet, že jsem pánem tvorstva.