Přivolání je cvik, u něhož může málokdo říct, že ho má dokonale nacvičený. Jak jsme si řekli v předchozích článcích, skládá se totiž z mnoha puzzlíků, na kterých musíme se svým psem pracovat. Jednoduchý recept na dokonalé přivolání tedy neexistuje. Konkrétní tréninkový plán se bude lišit dle psa, majitele a prostředí, ve kterém se pohybují. Pojďme se ale podívat na další malý tip – další malý puzzlík do skládačky, který je stěžejní v nácviku spolehlivého přivolání.

Práce s rušivkami a prostředím

Přivolání samo o sobě je vlastně velmi jednoduchý cvik, který naučíte během jednoho dne. Stačí psovi během pár opakování ukázat, že určitý zvuk (povel, píšťalka) znamená, že pro něj máte odměnu, když přiběhne. Pro jistotu si ale kvalitu vašeho přivolání otestujte v nějakém jednoduchém prostředí, třeba doma nebo na zahradě. Odejděte do druhé místnosti, nebo za roh a zavolejte přivolávací povel. Pes by se měl okamžitě a s velkou radostí přiřítit k vám. Pokud pejsek přišel pomalu, nebo vůbec, je možné, že jste psa povel pořádně nenaučili, nebo v něm nejste konzistentní. (Např. jednou voláte jménem, jindy ke mně, jindy k noze.)

Máte vyzkoušeno a pejsek přiběhl? Skvělé! Jedeme dál…

Přivolání samo o sobě tedy není o nic složitější cvik, než sedni nebo lehni. Co nám ho velmi ztěžuje je ale prostředí, ve kterém se se psem pohybujeme a které nemáme pod kontrolou. Tam venku je spousta rušivek, které našeho psa zajímají, nebo se jich možná naopak bojí. Tak jako tak jim náš pejsek bude věnovat hodně pozornosti. (Ostatně stejně jako my, jen nás zajímají a znepokojují jiné věci.) Musíme se tedy umět na okolí podívat očima psa. 

Abychom si velmi usnadnili přivolání, měli bychom naučit psa zůstat v pohodě a v napojení na nás v různých prostředích a různých situacích. Pokud je pes v klidu, často dokonce pomine nutnost ho přivolávat. 

Očekávání kolem rušivek

Tady narážím na častou chybu, které se dopouštějí majitelé štěňátek v rámci socializace. Mívají mylný dojem, že štěněti nejvíc prospěje, když se s každým a se vším okamžitě pozdraví. Jakmile vidí cizího psa, vedou za ním svoje štěně, aby se potkali; kolemjdoucí nechají, aby si pejska hladili. Potom za mnou často přijdou na lekci se slovy: „On se uklidní teprve, až si tady všechny pejsky očuchá, až se se všemi pozdraví.“. Ale to bohužel není vždy možné a praktické. Znamená to, že v té první chvíli by byl bez vodítka jejich pes neodvolatelný. 

Ačkoli má seznamování s dalšími psy a lidmi v socializaci důležité místo, nezapomínejme na to, co po štěňátku budeme chtít v dospělosti jako jeho primární reakci na cizího psa/člověka v dálce. Tedy klidnou reakci bez rozběhnutí a schopnost odpoutat se od něj, když zavoláme.

Odměňujte pozornost psa

Následuji tedy jednoduchý model. Když vidíme psa, člověka, či jakoukoliv jinou rušivku, která mého psa potenciálně zajímá, napojím se pozorností na svého psa, odměním ho za to, že udělal to samé a pak ho možná do interakce pustím (pokud je to vhodné a bezpečné). Prvotní reakce nás obou je napojení na druhého. 

Psi tohle někdy dělají sami od sebe. Když někoho vidí, otočí se na páníčka s otázkou „co s tím“. Jenže psi jsou mnohem rychlejší než lidé. Majitel začátečník to často vůbec nepostřehne a pes po nějaké době vyhodnotí chování jako nefunkční a přestane ho nabízet. VŽDYCKY odměňte takovou pozornost, byť často trvá jen sekundu. Ať už pamlskem nebo tím, že na psa nějak zareagujete, psovi odpovíte a on vidí, že má smysl s vámi v těchto situacích komunikovat.

Reakci na rušivky a prostředí hodně ovlivňuje to, jaká má pes očekávání. Pokud je zvyklý, že se s každým psem vždy potká, upne všechnu naši pozornost na něj. Pokud je zvyklý, že kolemjdoucí lidi se na něj často podívají, usmějí, přiblíží se a pohladí ho, bude reagovat už na úsměv, nebo pohled kolemjdoucího, anebo na jakéhokoli člověka v určité vzdálenosti. Nebo pokud je zvyklý, že na procházce neustále běhá, je excitovaný, honí míček, loví myšky, bude dost možná reagovat bez přemýšlení i na další rychlé pohyby (běžící pes, kolo) rozběhnutím. 

Pejsky učím primárně klidnou reakci na svoje okolí. Nepouštím je za každým psem, ani člověkem a jejich očekávání tedy podporují přivolání. Vědí, že v přítomnosti rušivek je často odměňuji za spolupráci se mnou.

Očekávání v prostředí jako takovém

Psi si velmi dobře spojují očekávání s konkrétním prostředím. Třeba se naučí, že na otevřeném prostranství se vždy hází míček, nebo že u rušné silnice se více odměňuje chůze u nohy. A podle těchto očekávání začnou sami nabízet určitá chování. Využijte toho tam, kde se vám to hodí a rozbíjejte stereotypy tam, kde vám neslouží.

Některým psům vyhovuje předvídatelnost stále stejné procházky a ve stereotypu prospívají, třeba pokud jsou bázliví a známá rutina jim pomáhá cítit se bezpečně. U mnoha psů ale vidím obrovskou výhodu v tom, pokud majitel může trasy a procházky střídat, popojet si autem. Je pak jednodušší vyhnout se různým zlozvykům a zvýšeným emocím. Když chodíme stále stejnou trasu, naše procházka je plna minulých zážitků: Tady bývá kočka pod autem, tady jsem se lekl psa za plotem, tudy jdeme vždy do parku, kde se hází míček. Pokud je to možné, střídám procházky podle aktuální situace. Například do rušného prostředí půjdu jen když máme oba kapacitu trénovat a jindy nám naordinuji klidnou čmuchací procházku, abychom dobili baterky. 

Ráda na procházce používám hračku, kterou pes může honit, hledat, nebo pro ni pracovat, ale střídám, v jaké části procházky ji vytáhnu. Zvláště u akčních psů nezapomínám zařazovat procházky, kdy hračku nevyndám vůbec, abych se ujistila, že bez ní zvládneme fungovat a pes se jí nebude přehnaně dožadovat. Akci a řádění vyvažuji klidnou chůzí u nohy, čmuchacími hrami, nebo odpočinkem na klidové dečce. Klidová dečka je úžasný nástroj pro nácvik pohody v různých prostředích. 

Závěrem

Nezapomínejme na to, že často mnohem líp funguje naučit psa, aby určitou věc vůbec neřešil, než ho pak odvolávat z akce. Klidná reakce na prostředí a rušivky a správná očekávání nám v tomto hodně pomohou. Je jednodušší psa naučit, aby ke kolemjdoucímu člověku vůbec neběžel, či se nechal odvolat v momentě, kdy o tom uvažuje, než se snažit psíka odvolat, když už po člověku skáče. To stejné platí s cizím psem. Tam může být pro našeho psa dokonce nemožné nechat se odvolat z probíhající interakce, pokud si netroufne otočit se k neznámému psovi zády, nebo považuje za nebezpečné ukončit hru, když ho druhý pes honí.